Mapa

Advokátní kancelář JUDr. Oldřich Ševčík

Pracovní příležitosti

V současné době nemám akutní potřebu zaměstnanců. Situace se však mění a máte-li proto zájem u mě pracovat jako advokátní koncipient, administrativní síla, či se mnou spolupracovat v nějaké formě jako advokát, pak mi napište, kontaktů je na mě dost. Můžete mi napsat formou elektronickou, to jest tedy elektronickou poštou, nebo klasickou poštou. Pokud mě návrh spolupráce či žádost o zaměstnání zaujme a budu spolupráci potřebovat, pak se domluvíme na osobním setkání. Do té doby, než se ozvu, mi rozhodně netelefonujte, vzhledem k tomu, jak jsem časově vytížený. Taktéž nechoďte za mnou do mé kanceláře, pokud nejsme dohodnuti.

Může se mi též ozvat i student právnické fakulty, především z vyššího ročníku, který by měl zájem později pracovat v advokátní kanceláři.

Nyní se zaměřím na to, jak by měl vypadat ideální kandidát pro práci advokátního koncipienta. Správný advokátní koncipient musí mít především touhu tuto práci vykonávat a nesmí toužit po velkých, snadných výdělcích. Jedná se o velmi náročnou práci. Zatímco státní zaměstnanci jdou domů v určitou odpolední dobu, advokát v mnoha případech teprve vyjíždí někam za klientem, třeba na druhý konec republiky. Běžně třeba v 16 hodin vyjíždím z Brna směrem Praha, kde se ve večerních hodinách konají výslechy, nebo jedu navštívit klienta do vazby. Samozřejmostí je práce o sobotách a o nedělích. Běžné jsou návštěvy ve vazební věznici o sobotách a o nedělích, neboť jindy na to není čas. Advokátní koncipient proto musí být pro věc zapálený, musí mít snahu. Měl by mít tedy i řidičský průkaz, nebo počítat s tím, že si ho bude muset pořídit, aby byl použitelný, má-li jet třeba za klientem na Mírov. Mírov je až za Mohelnicí a jet tam autobusem, to je opravdu velmi těžké.

Advokátní koncipient proto musí být velmi ochotný a nesmí počítat s tím, že půjde „brzy domů“ a nesmí se stále dívat na hodinky. Já osobně běžně chodím do vazební věznice kolem dvacáté hodiny. Přes den jsem u soudu, třeba mimo Brno. Potom není možné se do vazební věznice dostat. Kolem šesté večer tam „mění službu“ a není možné jít dovnitř. Toto mimochodem existuje jenom v Brně, nikde jinde takové potíže nedělají, ať už je to v Hradci Králové, v Kuřimi, či třeba ve Stráži pod Ralskem. Jedná se tedy o časově náročnou práci. Samozřejmě, někdy je možno skončit dříve.

Advokátní koncipient může být jakéhokoliv věku, či předchozích pracovních zkušeností. Nikoho nediskriminuji a pokud má špatné hodnocení odjinud, pak na to nepřihlížím, neboť si udělám názor sám.

Advokátní koncipient by měl ovládat nějaké cizí jazyky, aby mohl hovořit se zahraničními klienty, číst cizojazyčnou literaturu, číst a vyhledávat na internetu. Pokud cizí jazyky nejsou jeho doména, pak by měl být rozhodnutý na tom pracovat. Já na tom také stále pracuji. Člověk by se měl učit celý život.

Ochota a přístup k věci jsou hlavní kladné vlastnosti. Zaměstnanec nesmí spěchat domů. Má-li někam jet, tak mi nesmí říci, že už má zaparkované auto a že by pak nesehnal místo. Nesmí neustále mít „špatně zaparkované auto“, takže potřebuje odjet. Je potřeba si uvědomit, že pokud jsem v práci, tak to zabere určitý čas a ne že už mám vše hotové. Vše hotové není nikdy.

Velmi důležité je pro advokátního koncipienta a pro advokáta, jakož i pro administrativní síly oblékání. Advokát a advokátní koncipient musí chodit důstojně oblečení. Rifle nepřicházejí v úvahu nikdy. Nesmí se nosit ani když jsem sám v kanceláři a píši odvolání. Nesmí se nosit na policii, k soudu, nikam. Do práce nepatří. Správné oblečení je oblek, bílá košile, kravata, případně motýlek. Polobotky s tkaničkami. Decentní barvy. Pokud to mám řici úplně jasně, tak podle všech uznávaných pravidel oblékání je základem oblečení advokáta oblek. Oblek by měl být šedý, nebo tmavě modrý. Do města by si muž neměl nikdy oblékat hnědou barvu a další příbuzné barvy přírody. Práce advokáta je prostě spíše pro oblekového muže, nikoliv pro muže sportovního, nedbalého, praktického. Ten může jít pracovat pro stát, tam se na to tak nedbá. Jednou jsem měl jednoho zaměstnance a s tím jsem se musel dohadovat, zda je vhodné sako, ale bez kravaty, k tomu rifle, ale drahé, značkové. Takže, ne, nehodí se to. Rifle nikdy, kravata vždy, základem je oblek. Žena by měla nosit kostým. Nechci slyšet žádné argumenty, že policisté chodí oblečeni v tom nejhorším co existuje, soudci v riflích, šortkách, do práce jezdí na kole v kraťasech a v tričku. Samozřejmě je možné vzít si třeba jiné sako k černým kalhotám, nemusí být vždy jedině oblek. Ten je ale nejvhodnější. Kdo však je spíše riflový, sportovní a neformální typ, bude mít potíže se se mnou v této otázce shodnout. Sako se nikdy nesmí sundávat a nesmí se rozepínat. Sako je vždy zaplé. Jdu-li k soudu, kde jsem nucen obléknout talár, tak to na věci nic nemění. K soudu se vždy chodí v obleku, nebo alespoň v saku, bílé košili a s uvázanou kravatou. Kravata se nenavléká před budovou soudu a jakmile skončí jednání, tak si ji nesundávám. Před oblečením taláru se nesdělává sako, talár se obléká na sako, neboť neexistují u soudů žádné převlékárny a je nedůstojné se u soudu převlékat před veřejností. Pokud jdu k jednání, kde není potřeba obléci si talár, pak si samozřejmě v žádném případě nesundávám sako a ani toto sako nerozepínám a to ani když sedím. Nikdy jsem nepochopil, proč si někdo rozepíná sako, když si sedá. Dokonce si rozepínají i dvouřadá saka. Sako se nerozepíná nikdy. Nikdy se nejde nikam bez kravaty. Do obleku se vždy nosí bílá košile. Tato košile musí mít vždy dlouhý rukáv, rukáv nesmí být nikdy krátký, ani v tom největším vedru. Pokud má košile rukáv s dvojitou manžetou, ke které se nosí manžetové knoflíčky, tak to je pak zase něco o krůček navíc, bod navíc. Samozřejmě, že to je jedině dobře.

Advokátní koncipient nebo advokát, který by se mnou chtěl spolupracovat, by měl počítat s tím, že by měl mít titul doktor obojího práva, latinsky iuris utriusque doctor, ve zkratce JUDr. Pokud tento titul nemá, pak to nevadí, pokud má v úmyslu na tom zapracovat a to tím, že se přihlásí k rigoróznímu řízení, k rigorózním zkouškám. Za tímto účelem též musí vypracovat takzvanou rigorózní práci a tuto práci obhájit. Je též možno pracovat na dalších zkouškách a třeba dalších postgraduálních studiích ale složení rigorózních zkoušek je minimum, kterého by měl právník dosáhnout. Titul magistr je zajisté dobrý titul, znamená to, že ten či onen člověk má ukončeno vysokoškolské vzdělání. Neříká však, v čem bylo toto vzdělání ukončeno, zda se jedná o učitele, nějakého psychologa. Naproti tomu, vidíme-li před nějakým jménem napsáno „JUDr.“, pak by se mělo jednat o právníka. (Dnes však už ani toto neplatí, neboť titul doktor práv v současnosti udělují i jakési zvláštní instituce.) Pokud však říkám, že by advokátní koncipient měl mít doktorát, myslím tím samozřejmě doktorát získaný na některé právnické fakultě na území České republiky.

Především je třeba uvést, že zájemce o práci nemusí mít obrovské znalosti, předchozí zkušenosti a nemusí mít za sebou stáž na nějaké zahraniční universitě. Především však by měl mít snahu a dobrý přístup. Měl by si uvědomit, že nejdůležitější pro advokáta je jeho klient. Tomu sloužíme. Kdyby nebylo našich klientů, tak bychom nemohli dělat tuto práci. Vždy musíme mít na mysli dobro klienta, ne státního zaměstnance, že mu zjednodušíme práci. Na prvním místě je snaha. Vše se dá naučit, rigorózní zkoušky se dají složit, advokátní zkoušky se dají složit, dá se na ně připravit. Je třeba chodit na školení České advokátní komory. Je toho hodně. Kdo však nemá snahu a má špatný přístup, ten nemá šanci na delší trvání.

Co se týče toho, zda naopak já jsem ochoten přijímat substituci nebo se podílet na případech jiných advokátů, tak jsem nucen sdělit, že téměř nikdy nechodím místo jiných advokátů k úkonům, neboť jsem maximálně vytížen mými vlastními případy. Nebráním se však spolupráci v tom či onom konkrétním případě.

Pokud mi budete psát že máte zájem o práci, napište mi též krátký životopis, kde jste studovali, kde jste pracovali. Nepište mi žádné curiculum vitae, nebo CV, vysloveno sí ví, ale životopis. Nepište mi ani žádný strukturovaný životopis, neboť zatím ještě stále nevím, co to je.

Pokud hledáte nějaký vzor, nějakou inspiraci, pak se nechte inspirovat výhradně západními advokáty, především advokáty z USA. Ti mají u soudního jednání mnohem větší a lepší postavení a celkově mnohem větší prestiž a to jak u soudu, tak celkově ve společnosti. Jsou však mimořádně vzdělaní, k soudu chodí mimořádně dobře nachystaní, jsou připraveni, kladou opravdu otázky k věci, což dokazuje jejich znalost případu. Pokud přednášejí závěrečnou řeč, pak je to opravdu závěrečná řeč, ne nějakých pár vět. Pokud přednášejí cokoliv, třeba odvolání, tak „neodkáží“ na písemné vyhotovení, ale vše přednesou. O jejich absolutně perfektním obleční není debaty. Podle nich se řiďte, dnes je možo vidět hodně západních advokátů na internetu. Je potřeba, aby vývoj šel dopředu a to po všech stránkách.

Ještě krátce k postupu při přijímání. Pokud se dohodneme přes e-mail či přes normální poštu na osobním setkání, pak toto setkání proběhne u mě v kanceláři. Uchazeč o zaměstnání si nachystá krátký projev, představení sebe samého, které nebude číst z žádného papíru, nebude se dívat do poznámek. To přece není potřeba. Řekne mi krátce z jaké je rodiny, co dělali, či dělají prarodiče, rodiče, sourozenci. Řekne mi odkud pochází, kde bydlí, zda je svobodný, ženatý, svobodná, vdaná. Uchazeč mi poví, kde a co studoval, kde pracoval, jaké ovládá jazyky, které právní disciplíny ho nejvíce zajímají, které ho naopak nezajímají. Uchazeči případně položím nějaké otázky ze všeobecných znalostí. Může mě třeba zajímat, kdo byl poslední český král, nebo kdo byl první československý prezident. Uchazeč mi také může povědět co čte, jaké knihy se mu líbí, co nečte, co se mu nebo jí nelíbí. Opravdu upozorňuji, že uchazeč nemusí mít vystudované dvě zahraniční university, stačí právnická fakulta na území ČR, nemusí mít strýčka, který dělá šéfa již pátému důležitému státnímu orgánu. Jsem proti diskriminaci kohokoliv a nadržování komukoliv. Někteří zaměstnavatelé požadují znalost práci na počítači. Myslím si, že to je dnes až tak něco samozřejmého, že každý je spíše donucen se to naučit, i kdyby nechtěl. Je to samozřejmost. Co by však měl člověk na úrovni umět, je psát všemi deseti a to ať na stroji, nebo na počítači. Pokud psát všemi deseti neumíte, pak se nic neděje. Silně však doporučuji se to naučit. Je to úplně něco jiného, pokud píšete všemi desety, než když ťukáte jako datel, ale i když píšete tak nějak „polo“ profesionálně, to jest tedy několika prsty a podobně. Je potřeba se přihlásit do kurzu a celý ho vychodit, pak třeba ještě i chodit do pokračovacího. Já tedy všemi deseti píši, ale přiznám se, není to úplně ono, snažím se proto pořád psát a vylepšit se. Pořád je co zdokonalovat.